Odpověď na odpověď JaroMÍRa Štětiny:

Téma: Senát a radar; Turci, Adolf Schwarzenberg a jeho žoldnéři; rusoxenofobní Kateřina Jacques. [Číst více]

Jsou snad zájmy zbrojního průmyslu nadřazeny zájmu občanů?

Historie „Celostátního obecného referenda“ v naší republice („res publica“ – již od Platóna „věc veřejná“ ) je tristní. Na podzim to bude již 90. výročí politické nemožnosti, impotence, nechuti, neochoty či neschopnosti.

Již Jan Werich nabádal slovo „demokracie“ důsledně překládat jako „lidovláda“. Při překladu jako „vláda lidu“ si zastupitelé mohou totiž toto slovní spojení vyložit ve 3.pádě množného čísla místo ve 4., a je zřejmé, že si to často tak i vykládají. Důkazem toho je od roku 1989 již 18 let trvající nedostatek politické vůle pro předložení a schválení tohoto zákona v parlamentu České republiky.

Naše zastupitelská demokracie dluží těchto 18 let demokracii přímé, tedy občanům, přinejmenším tři celostátní referenda, a to k rozdělení republiky v roce 1992, ke vstupu do NATO ke konci 90. let a naposledy k bilaterálnímu barterovému obchodu s USA, jehož jednou stranou je instalace radaru a vojenské jednotky USA na našem území.

Strana Zelených má přitom takový zákon připravený v šuplíku a již od počátku je zde i vůle například Kateřiny Jacques resp. Ondřeje Lišky, nikoliv však Martina Bursíka, tento zákon předložit ve vládě respektive ve sněmovně, byť jen symbolicky, to jest s vědomím, že ODS a KDU-ČSL zablokuje potřebnou ústavní většinu.

Dokument samotný je přitom velmi vyvážený. K vyvolatelnosti referenda je potřeba 300 000 petičních podpisů, otázka pro referendum nesmí být namířena proti demokratickému zřízení České republiky, prezident může petiční požadavek vetovat, ústavní soud ho však může vrátit zpět do hry. Zákon neupravuje, jakým způsobem se bude hlasovat; je to možné i elektronicky jako nedávno v Estonsku.

Rétorické argumenty odpůrců zákona jsou většinou jiné než jejich vlastní, skutečné, psychologické obavy. Hovoří se především o tom, že referendum by nemělo řešit otázky lidskoprávní, daňové a bezpečnostní. Zatímco první dva požadavky jsou legitimní a dají se ošetřit ve znění zákona; kdo už, proboha, než občané by měl rozhodovat o svém bezpečnostním směřování? Nebo jsou snad zájmy bezpečnostních aliancí, a tudíž třeba zbrojního průmyslu, nadřazeny zájmům občanů této republiky ?

O větší odborné kompetentnosti 282 ústavních aktérů než je v kompetenci občanů ČR přitom nemůže být ani slova. Mohu zde snést řadu příkladů z oblasti tvorby klíčových bezpečnostních rozhodnutí, kdy by nad výroky členů zahraničního nebo bezpečnostního výboru sněmovny respektive Senátu zůstal rozum stát i malému dítěti.

Nepoučitelnost českého národa spočívá v tom, že má tendenci se přimykat, byť intuitivně, k imperiálním hegemonům. Pomineme-li nyní, řekněme již promlčenou, dobu předbělohorskou, musíme vzpomenout osudové roky 1938, 1968 a dnes náznakem i 2008.

V roce 2008 dochází však nejen k potenciálnímu opakování chyb našich předků v pokračování praxe „lísání se k imperiálním hegemonům“, kterým následně nejsme schopni ani ochotni vzdorovat… Dochází tak tím i k destrukci společné bezpečnostní a zahraniční politiky Evropské unie, tak jak je zakotvena v Lisabonské smlouvě.