Dějiny jako velké zapomnění

Otevřený dopis redakci Právo [Číst více]

Jan Keller: Překročí TOP sto procent?

Těsně předtím, než se lidé rozjeli na dovolenou, přinesly dvě naše nezávislé agentury překvapivé výsledky ohledně preferencí Kalouskovy nejnovější politické strany. Bylo to snad vůbec poprvé [Číst více]

Jana Hybášková o svých nepřátelích (Izraele)

Jana Hybášková, která v nedávných volbách do Evropského propadla na celé čáře, v červnovém čísle Roš Chodeš vysvětlovala své názory a kroky v čele Delegace EP pro vztahy s Izraelem. Čtení je to [Číst více]

Spadlo to samo

Pražská přednáška Igora Lukeše o souvislostech konce studené války se současnou situací ve světě rozdělila českou akademickou elitu – jedny nadchla, jiným zvedla mandle. [Číst více]

Zle, matičko, zle! Švarcenberci zde

Když média hlásila vznik nové pravicové strany TOP 09, vedené tandemem Kalousek – Schwarzenberg, a že 44% dotazovaných občanů řeklo, že má reálné naděje dostat se do parlamentu, u mnoha lidí to [Číst více]

Proč nejsem antikomunistou

Karel Čapek odpověděl kdysi na otázku „Proč nejsem komunistou?“ jednoduše: „Protože jsem na straně chudých!“ Chudoba není v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho údělu. [Číst více]

Česká armáda nemá jasnou koncepci

Nejvíce diskusí v souvislosti s plánovaným propouštěním v ozbrojených silách a škrty v rozpočtu pochopitelně budí otázka, jak se armáda vyrovná se svým budoucím posláním. Jinými slovy řečeno [Číst více]

Konec karnevalu aneb dvě temné vize budoucnosti zelené politiky

Paní Olga Zubová, která nás před třemi lety přesvědčovala, že není „Paroubkovým hlasem pro spolupráci s KSČM", a která ještě před měsícem zopakovala slova svého spolustraníka Kovala, že [Číst více]

S Mexičany v jednom pytli

Držitelům cestovních dokladů ČR se dostalo v těchto dnech té výsady „spadnout“ opět mezi 140 zemí světa, pro jejichž občany pobývající nebo jen tranzitující Kanadou je potřebné vízum. Z hlediska [Číst více]

Projev Petra Schnura na konferenci SPED

Vážené kolegyně a kolegové,
Vážení účastníci konference,

Společnost pro evropský dialog pořádá seminář na téma ‚Současná krize ve střední a východní Evropě – politické, sociální a ekonomické souvislosti – pohled z leva‘. Již samotný název konference signalizuje a) komplexnost jevu obecně nazývaného ‚krize‘; b) nutnosti zamyšlení nad tím, co vlastně slovo ‚zleva‘ resp. ‚levicový‘ znamená. Jen po kritické reflexi daného stavu a výchozích pozic je možné definovat to společné. Moje úvaha bude zasahovat do tématického celku o pozici a situaci levice a dotkne se – jak jsem již naznačil – otázky společné levicové vize.

Nejprve k pojmu ‚vize‘. Dovolil bych si nabádat k co největší opatrnosti při užívání tohoto slova. Od počátku 90. let dostalo podivnou pachuť orwellovštiny, neboť se stalo heslem programu tzv. moderní levice. Blairova „třetí cesta“ (jaké to slovní kaskaderství!) znamenala dokončení privatizace toho, co již předtím nestihli konzervativci a bezpodmínečné následování USA do válečných akcí. V Německu provedla Schröderova a Fischerova červeno-zelená vláda největší přerozdělení majetku zdola nahoru od konce II. světové války. Český vizionář č.1 Havel vymyslel pojem ‚humanitárního bombardování‘, jehož aplikace se potom ve velkém stylu slovně i písemně dožadoval. A podíváme-li se na program ČSSD, zveřejněný na jejich internetových stránkách, můžeme si na str. 10 přečíst, že tato strana hodlá uskutečňovat svůj program ochrany sociálního státu v souladu z vizí právě těchto stran. Čtěme doslova:
‚(…) Především se jedná o tyto body: zastavení privatizace v oblasti veřejného majetku (v prvé řadě v energetice, dopravní infrastruktuře, ve zdravotnictví, v oblasti sociálních transferů a veřejných služeb – důchody, zdravotnictví, sociální systémy). (…) Program je připraven k uskutečnění v souladu s evropskými vizemi uplatňovanými v jiných zemích EU a vzešel z programových debat s partnerskými soc.demokratickými stranami v EU.‘.

Necituji zde vizionáře dnešní reálně existující sociální demokracie z hlediska jakkoliv stranického, chci v prvé řadě upozornit na vnitřní „logiku“ tohoto textu, ve kterém je shrnut de facto základní problém našeho semináře. Co to jsou ‚evropské vize uplatňované v jiných zemích EU‘? Kdyby byly vizemi skutečně levicovými, buď by se tato konference nekonala a nebo na úplně jiné téma. Každý z nás je jistě obeznámen s celoevropskou privatizací a deregulací, s postupným odbouráváním sociálních práv garantovaných smlouvami Mezinárodní organizace práce (MOP) či národními zákony. Tento proces se ve většině případů dostal do pohybu pod taktovkou oné již vzpomínané ‚moderní a pluralitní levice‘. Uveďme konkretní příklad – a nebyl by jediný.
V souladu s uplatňováním tzv. maastrichtských kritérií začaly členské státy unie působit na zrušení striktního zákazu dětské práce tak, jak to činila konvence č. 138 MOP. Pod tímto tlakem byl onen paragraf nahrazen konvencí č. 182. Podívejme se na „drobný“ rozdíl mezi oběma. Zatímco původní konvence dětskou práci striktně zakazuje, ukládá státu za povinost proti každé její formě účinně zasáhnout, hovoří nové ustanovení o ‚nepřijatelných formách dětské práce‘. Dne 22. února 2001 změnila francouzská levicová vláda premiera Jospina zákoník práce v tomto duchu. Konala ve smyslu krásně znějící evropské direktivy z roku 1994 o ‚ochraně mladistvých při (sic!) práci‘. Kruh se nám tedy uzavřel, podobný osud stihnul i zákaz noční práce žen. Francie upravila zákoník práce i v tomto bodě, a sice zákonem z 9. května 2001 – s odvoláním na evropské smlouvy garantující ‚rovnoprávnost mezi mužem a ženou‘.
Co tedy jsou ony ‚vize‘? A především: mají vůbec reálnou šanci na uskutečnění v současném evropském rámci? Tato otázka implikuje nejen politickou vůli, která musí vycházet ze sebe-vědomé (v pravém slova smyslu) pozice a konkrétního programu, nýbrž i problém, zda to politicko-právní – a v případě Lisabonské smlouvy evidentně ústavně-právní – rámec vůbec dovoluje. Moje základní teze zní takto, dovolte mi ji vyjádřit záměrně provokativními slovy: každá debata, každá politická diskuze, každá levicová „vize“, která nebere v úvahu právní závaznost evropských smluv včetně té nejzávaznější Lisabonské, je mlácením prázdné slámy a postrádá smysl. Toto je klíčová otázka hodnověrnosti jakéhokoliv autentického levicového programu (levicové alternativy) a tím pádem i levice jako takové.

Vzhledem k omezenému času je možné jen obecně načrtnout ona „uskalí“ Lisabonské smlouvy a všech předchozích direktiv, směrnic a nařízení postmaastrichtské EU. Pro slovenské a české účastníky konference si dovolím v této věci odkázat na mé tématické články v internetových Britských listech, kde se jednotlivými články a směrnicemi zabývám konkrétně. Ponecháme-li stranou její komplikovanou a podle soudu mnoha německých právních expertů navýsost problematickou strukturu s mnoha nejasnostmi a dvojsmyslnostmi, jedná se o deficity v oblastech práva i demokratické legitimace, o její celkovou militarizaci. Zůstaneme-li u sociální politiky, lze konstatovat, že Lisabonská smlouva posvěcuje de jure to, co de facto platilo od Maastrichtu: absolutní prioritu trhu, vedoucí roli kapitálu (m. j. Čl. 63 a 98).
Vrátíme-li se tedy krátce k „evropské vizi“ ČSSD a jejímu sociálnímu programu, stačí uvést příklady evropských smluvních článků týkajících se tzv. liberalizace vnitřního trhu, které ČR a její politické subjekty, tedy i sociální demokraci, smluvně zavazují k jejich dodržování: směrnice 2003/54 a 55/CE (elektrika a plyn), 2001/12 a 13/CE (vlaková doprava), 2002/39/CE (pošty). V této souvislosti bychom mohli sociálním demokratům položit otázku, jaké důvody je vedou k tomu, že svoji antiprivatizační vizi neaplikují zcela konkrétně nyní v případě ČSA. Možná bychom kromě oněch „paragrafů“ o vedoucí úloze kapitálu v Evropě narazili i tzv. tři liberalizační balíky leteckého provozu, na čl. 86 Smlouvy o Evropské unii či na tzv. konvergenční kriteria Maastrichtské smlouvy.
Není ale úkolem této konference spekulovat o tom, zda je politika ČSSD ještě levicová a nebo zda se již rozplynula v duchovní nirváně evropského politického středu. Tyto příklady mají sloužit jako podnět k zamyšlení nad tím, zda levice v ramci evropské legislativy vůbec ještě může dělat jinou politiku než „středovou“.

Jaký je tedy momentální stav diskuze vzhledem k možné perspektivě levicové politiky? Levicová intelektuálská obec v Česku ve jménu ‚evropské vize‘ láme kopí za „Evropu“, která se pro ni již stala nikoliv jen pojmovým, ale i (nereflektovaným) politickým synonymem reálně existující Evropské unie. A přejdeme-li od politické teorie k politické praxi, je situace doslova trestuhodná. Jak nazvat kupříkladu jednání těch poslanců, kteří přiznli, že obsah Lisabonské smlouvy vlastně neznají, kteří ale její ratifikaci přesto podpořili?
Myslím, že se plně shodneme v tom, že ‚vize‘ znamená překonávání reality, nikoliv její ignorování. Aby diskuze měla vůbec smysl, je nezbytně nutné najít konečně odvahu ke kritické reflexi Evropské unie a zároveň i vyjasnit pojmy, se kterými operujeme. Většina z nich byla zneužita, pervertována ve svém významu, zanesena ideologickým nánosem „zleva“ v době reálně existujícího socialismu i „zprava“ po následném nástupu reálně existujícího kapitalismu. K tomuto babylonskému zmatení jazyků patří podle mého soudu následující, navzájem velmi úzce související tématické okruhy, které zde mnou být pouze naznačeny jako podnět k další diskuzi i po zkončení této naší konference:

• co dnes znamená pojem ‚levice‘ / ‚moderní levice‘;
  
• co je to tzv. politický střed;
  
• již zmíněný vztah levice a EU.
  

Obecně bych tento proces nazval návratem ke kořenům. V praxi by to znamenalo uvědomit si, že politika není jen ideová, ale i procedurální záležitost. Vize nesmí politiku v této její celistvosti negovat, musí ji inspirovat. K tomu patří reflexe souvislostí mezi prohlubujícím se sociálním regresem ve všech evropských státech a právně-politickými procesy v Evropské unii. Jinými slovy: levice musí opět tématizovat otázku funkce národního státu ve smyslu Francouzské revoluce, neboť existuje evidentní souvislost mezi tzv. regionalizací, deregulací a rozkladem sociálních systémů národních států.

Vážení účastníci, dámy a pánové, opakuji stále a znovu: jsem hluboce pčesvědčen o tom, že jakákoliv autentická levicová politická vize musí vycházet z kritické reflexe reality instituce zvané Evropská unie. Prvním (nikoliv však posledním) praktickým krokem by podle mého mělo být striktní odmítnutí Lisabonské smlouvy.
Pokud levice opět nad realitou zavře oči a podřídí ji abstraktní vizi, pohřbí nejen vizi samotnou, ale i sama sebe.

Děkuji za pozornost.

Petr Schnur, Hannover
(člen německé odborové ústředny Ver.di a Skupiny CS Bulletin-EIT)

Další stránka »