Dějiny jako velké zapomnění

Otevřený dopis redakci Právo

Jeden z dokumentů Charty 77 vydaný v době komunistické nesvobody roce 1984, příznačně nazvaný „Právo na dějiny“, popisuje tehdejší totalitní manipulaci s dějinami a snahu režimu zbavit člověka historické zkušenosti jako dobu „velkého zapomnění“.
Tento dokument byl motivován i vzdorem proti mýticky „nehybné“ struktuře času v totalitních režimech, která jak říká M. Eliade, funguje jako „stroj času“, kde se nic „neděje“, protože základní struktura času včetně mytologických postav je neměnná.
Deník Právo přinesl 6. srpna 2009 v souvislosti s objeveným dopisem zpěváka Karla Gotta adresovaným Gustavu Husákovi, tvrzení prezentované nejen bulvárním a bombastickým způsobem, ale především mystifikačně normalizačním retro-stylem, jakoby se rozpomněl na dobu, kdy měl ve svém názvu přívlastek „Rudé“.
Palcové titulky na přední straně: „Svědek: „Gottův dopis“ Husákovi napsal můj otec“ a „Zpěvák je rád, že pravda konečně vyšla najevo a že s tím nešťastným lejstrem nemá nic společného“, doprovázela i tvrzení o „překvapujícím vývoji“, neboť dopis Husákovi Karel Gott „nepodepsal a nikdy ho nečetl, protože ho ani nestvořil“.
Ve stejném čísle je uveřejněn i rozhovor s Oldřichem Bukovským, synem někdejšího předsedy ZO KSČ v Supraphonu, jehož zemřelý otec měl být údajně skutečným autorem dopisu Husákovi.
Podle autorky článku redaktorky deníku Právo Věry Keilové, „kauza dopisu, který měl Karel Gott údajně napsat Gustávu Husákovi z krátké emigrace v Německu v roce 1971, má překvapivý vývoj. Objevil se klíčový svědek, který tvrdí, že ví, kdo je jeho skutečným autorem.“
Deník Právo následně nabídl K. Gottovi roli mediálního vrátného, který se pokusil informační dveře definitivně zavřít: „Pan Bukovský pro mě udělal neskutečnou věc. Když mi to řekl, ani jsem tomu nechtěl věřit. Oceňuji jeho odvahu. Patří mu mé díky. Pravda konečně vyšla najevo a už je jasné, že s tím nešťastným lejstrem nemám nic společného.“ A k němu se přidal i původce informace Oldřich Bukovský, který sdělil redaktorce, že „se již nechce do medií vyjadřovat“.
Médii odstartovaný nový postnormalizační mediální mýtus není signifikantní jen svým nepravdivým a účelovým obsahem, ale především svým retro-stylem (jazykem a duchem). Problémy se „normalizují“ způsobem, že se věci bílé opětovně označují za černé a naopak.
Ke slovu se dostává opětovně manipulativní sugestivní jazyk, kdy se v souvislosti se zveřejněnými tvrzeními v Právu zcela automaticky hovoří o „trapasu“, „zpovědi“, „korunním svědkovi“ atd. A opětovně jako za dob normalizace vše je prezentováno bez důkazu a rudoprávním stylem „media locuta, causa finita“.
I následný komentář otištěný v Právu dne 7. srpna 2009, nazvaný „Kauza dějiny“ od redaktora Jiřího Fraňka je napsán podobným stylem: „V podstatě je sice celá ta aféra z rodu zpráv typu Sexbomba X.Y., ukázala své silikony, zdání serióznost jí však dodává šmrnc vážného historického bádání, vyfutrovaného péčí o veřejnou morálku.“
Nová mytologizace dějin zapouští kořeny do české společnosti už delší dobu a podléhají ji i někteří bývalý disidenti jako V. Havel, kteří jsou fascinováni mytologickými „kolektivními představami“, ve kterých člověk povstává z prachu svého lidství jak bájný Phoenix, aby se stal polobohem tím, že vezme na sebe neměnnou mytologickou masku.

Když letos Karel Gott oslavil 70. narozeniny, přišel na jeho narozeniny i exprezident Václav Havel, aby mu bájeslovným způsobem pogratuloval: „Gott je jako hora Říp. Je tu stále, i když se mění králové. Blahopřeji ti, Řípe.“
Zesnulý historik Dušan Třeštík napsal, že chceme-li zůstat „lidmi s vlastnostmi“ a nikoliv „bez vlastností“, je třeba si v souvislosti s dějinami klást existenciální otázky.
Mytologizovaní dějin a historických postav je však v přímém rozporu s konceptem „práva na dějiny“, tedy s nutností klást si svobodně a kriticky otázky, například v souvislosti s dopisem Husákovi.
Ačkoliv oba vyšetřovací archivní spisy (originál a opis označené archivním číslem V 32041) z roku 1971, vedené proti K. Gottovi ve věci trestného čin opuštění republiky, jsou jak pro novináře, tak i pro jiné zájemce a badatele veřejně přístupné, po následné dezinformaci zveřejněné v Právu dne 6. srpna 2009 se nenašel nikdo, kdo by opustil deníkem Právo vytvořenou mytologickou fabulárnu a navštívil veřejnou badatelku Ústavu pro studium totalitních režimů, aby zjistil, že zveřejněná tvrzení jsou nepravdivá, protože:

z archivního spisu V 32041, který je označen jako „opis“, je dokument ručně očíslovaný č. 71 na kterém je hlavička Obchodního zastoupení ČSSR v NSR. Je to jeden list adresovaný Federálnímu ministerstvu zahraničích věcí, který je datovaný 23.7. 1971 a je podepsaný Dr. M. Kadnárem. Jeho pisatel ve věci přímo uvádí: „Dopis K. Gotta a bratrů Štajdlových pro generálního tajemníka ÚV KSČ, prezidenta republiky a ministra vnitra“.
Následně píše: „Dne 23.7.1971 navštívil naše Obchodní zastoupení na vlastní žádost Jiří Štajdl. Přinesl dopis podepsaný K. Gottem, Jiřím a Ladislavem Štajdlem. Prý opět telefonoval s otcem K. Gotta a ten jim po údajných poradách s různými osobnostmi v Praze poradil, aby poslali dopisy ve své věci přímo generálnímu tajemníku ÚV KSČ a na vědomí presidentu republiky a ministerstvu vnitra“. Dopis adresovaný Husákovi je adresovaný 21.7. 1971, dopis Dr. M. Kadnára je datován o dva později 23.7. 1971. Vágní a mlhavé tvrzení Oldřicha Bukovského, že dopis napsaný jeho otcem nezávisle na Gottovi nějak „doputoval k tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Gustavu Husákovi“ je v rozporu s informacemi obsaženými v dopise Dr. M. Kadnára.

Ačkoliv Oldřich Bukovský tvrdí, „protože měl (otec) k dispozici prázdný papír se zpěvákovým podpisem, přišel s nápadem napsat onen dopis, a také to udělal, i když měl patrně i spolupracovníka“, na fotokopii dokumentu není pouze jeden podpis, ale dva podpisy K. Gotta – a to jak na první straně, tak i na druhé.

Vzhledem k tomu, že oba spisy jsou archivním způsobem sešité a zapečetěné, zakrývají uvnitř hřbetu vazby dvě důležité informace v podobě dalších dublovaných podpisů – Jiřího a Ladislava Štajdlových. Tato skutečnost však není zjevná z uveřejněných dokumentů, a to jak na webových stránkách (http://aktualne.centrum.cz), tak i některých tištěných deníků. Jelikož Oldřich Bukovský nezná zjevně spis a vycházel pravděpodobně jenom z publikovaných informací, proto mohl z neznalosti tvrdit, že jeho otec měl k dispozici pouze „prázdný papír se zpěvákovým podpisem“. Nevěděl, že dopis Husákovi nepodepsal jen K. Gott, ale i bratři Štajdlové a vzhledem k délce textu navíc i duplicitně.

Existenci dopisu Husákovi potvrzuje nezávisle na Dr. M. Kadnárovi i tehdejší přítelkyně Ladislava Štajdla (hudebníkem Felixem Slováčkem ve spisech uváděna jako „snoubenka“), Anna Pleskotová, která byla dcerou tehdy působícího velvyslance v Alžíru Václava Pleskoty a která v originále archivního spisu č. V 32041 na straně 61 popisuje nejen osobní setkání s K. Gottem a bratry Štajdlovými v Mnichově dne 18. června 1971, ale především na následující straně 62 říká: „myslím, že mi to řekl pan Gott a Láďa někdy v posledním týdnu července při telefonickém rozhovoru mi to potvrdil, že přes naši missi ve Frankfuru nad Mohanem všichni zaslali dopisy, adresované ministru vnitra a Dr. Husákovi a presidentu republiky.“ (Opsáno s gramatickými chybami M.V.) Tvrzení publikované v Právu, že Gott dopis Husákovi nepodepsal a nikdy ho nečetl, protože ho ani nestvořil, vyvrací na základě dochovaného archivního spisu i další osoba Anna Pleskotová.

Z obou svazků navíc vyplývá, že formulace publikované v dopise Husákovi, jsou identické s formulacemi, které Gott a bratři Štajdlové používali v inkriminované době při osobním jednání s nejrůznějšími státními úředníky, obchodními zastupiteli, dále i s přáteli nebo rodiči, když například vysvětlovali svoje důvody proč se obávají vrátit do země. Problémem tak nejsou obraty, které používal otec O. Bukovského, jak se tvrdí v Právu, ale nezodpovězenou otázkou je skutečnost, jak je možné, že v dopise, který údajně napsala zcela cizí osoba jsou identické a autentické formulace K. Gotta a bratří Štajdlů, jak je tehdy prezentovali v zahraničí.

Z obou spisů je i zřejmé, že „autorství“ dopisu je argumentačně kolektivní a proto jsou logicky podepsaní pod dopisem všichni tři umělci a nikoliv pouze jeden, jak se tvrdí v deníku Právo. Navíc i z mnoha dokumentů vyplývá, že K. Gott byl jak mezi hudebními přáteli a známými, obchodními partnery i státními úředníky považován za člověka, který není schopen sám politicky jednat, vážněji občansky uvažovat o věcech, prosazovat je a za nimi si stát.

V souvislosti s tímto poznatkem se v druhé části spisu, který je označen jako „opis“ objevuje dokument z FMV, z hlavní správy vyšetřování Stb a správy vyšetřování Stb pro ČSR, ze dne 27. července 1971 a označený rukou č. 2 , kde je napsané: „Z operativních materiálů dále vyplývá, že hlavním iniciátorem jejich společného rozhodnutí je Jiří Štajdl, který se obává budoucnosti v republice, zejména z pracovního hlediska.“ Tedy umělec, o kterém se zmiňuje v souvislosti s dopisem i Dr. M. Kadnár z Obchodní mise, od kterého převzal osobně dopis „pro generálního tajemníka ÚV KSČ, prezidenta republiky a ministra vnitra“. (Jmenovaný umělec zahynul o dva roky později při dopravní nehodě.)

O politické percepci K. Gotta v kontextu s dopisem Husákovi je důležitá i informace ředitele Pragokoncertu, který ve spise, který je označen jako originál, na straně 49 uvádí: „Gott je příliš náchylný všemu věřit, nemá totiž dostatek rozhledu a například při rozhovoru v Hamburgu mi řekl, že důvodem, proč se nevrátí, je i to, že tajemníkem ÚV KSČ nebude Dr. Husák, že to četl v západním tisku.“ Tuto informaci ve své výpovědi na StB nepřímo potvrzuje na straně 75 i otec bratrů Jiřího a Ladislava Štajdlových: „S Karlem jsem hovořil pouze telefonem, a to ve třech případech, kdy jsem vždy doporučoval, aby se vrátili, že XIV. Sjezd KSČ dopadl jinak, než očekávali, že návrat k nějakým předcházejícím poměrům z padesátých let je vyloučen…“

Jestliže jsou z historického hlediska ve spise obsaženy nějaké relevantní informace, pak jsou to právě poslední dvě, které osvětlují paradoxnost důvodů, proč tři podepsaní umělci vkládali tak velké naděje právě do dopisu adresovaného G. Husákovi, tedy osoby, která z historického hlediska zosobňuje epochu nechvalně známou jako „normalizace“. Přičemž už v této době se nejednalo o její nerozvinutou, ale naopak značně pokročilou fázi.
Navíc v době, kdy trojice umělců pobývala v zahraničí, se konal zmiňovaný XIV. Sjezd KSČ (25.-29. května 1971), který schválil Husákovu „normalizační politiku“ a upevnil monopol moci otřesený „pražským jarem“.
Této režimem legitimizované politice předcházely nejen čistky v komunistické straně, ale i první politické soudní procesy, brutální potlačení občanských nepokojů k prvnímu výročí vojenské invaze, neostalinská interpretace okupace, která sloužila mocenským zájmům tehdejšího SSSR atd.

M. Eliade říká, že mytologické pojetí dějin nezná rozpory a protiřečení. A právě v tomto duchu přinesl deník Právo dne 6. srpna 2009 soubor informací včetně tvrzení, že dopis Husákovi Karel Gott „nepodepsal a nikdy ho nečetl, protože ho ani nestvořil“. Ve stejném duchu byl ale už 21.7. 1971 napsán i samotný dopis Husákovi.
Jestliže K. Gott v dopise píše, že si „upřímně přál normalizaci“, tedy politiku, která se vyznačovala každodenní represí a ideologickou lží, nemohl si ve svém mytologickém sebepojetí uvědomovat, že si protiřečí, když ve stejném dopise tvrdil, že se nikdy nezpronevěřil přinášet lidem to, za co se angažoval ve svých písních, které dle něho vyjadřovali „to nejkrásnější, co v sobě každý člověk nosí – „upřímný lidský cit, lásku a víru v dobro“.
Gottův sebemýtus pěstovaný jak v době normalizace, tak i v současnosti, totiž neřeší, ale ani nevysvětluje, jak může jít dohromady upřímné přání po normalizaci a zároveň i upřímný lidský cit, lásku a víru v dobro.
Jenže právě toto je charakteristické pro mýtus, který nemůže nic řešit, ani nic vysvětlovat – protože v dějinném normalizačním konceptu „Velkého zapomnění“ neexistují ani otázky, ale ani rozpory.
K. Gott nebyl v minulosti příznivcem „práva na dějiny“, a není jím zjevně ani dnes, neboť mu vyhovuje koncept mytologického pojetí dějin, který je založen na mystifikaci.
I skutečnost, že právě deník Právo šíří nový mýtus pod rouškou „pravdy“, není z dějinného hlediska náhodná. Současný šéfredaktor Zdeněk Porybný, který byl koncem normalizační doby ve funkci zvláštního zpravodaje deníku Právo ve Washingtonu, zná dobře mediálně mytologické praktiky.
V Knize smíchu a zapomnění od Milana Kundery, kterou publikoval v emigraci v roce 1981 v naklada­telství Sixty-Eight Publishers, se autor zamýšlí nad tím, proč tehdejšímu československému generálnímu tajemníkovi Gustavu Husákovi, s nímž se pojí začátek období normalizace, nevadilo, že do emigrace začali odcházet významní lidé ze všech oborů, ale když v roce 1971 emigroval Karel Gott, zaručil se mu, že po návratu z emigrace bude mít veškerá privilegia.
Milan Kundera to vysvětluje tím, že existuje jakýsi stav hudby, který je mimo dějiny, mimo otázky, myšlení a paměť. A protože Karel Gott reprezentoval právě tuto hudbu „bez paměti“, patřili „prezident zapomnění i idiot hudby k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme Vám, vy pomůžete nám. Nemohli být jeden bez druhého.“

I když K. Gott v dopisu adresovaném Husákovi tvrdí, „nejsem politik, ale zpěvák, který má za všech časů přinášet lidem radost a nikoliv teze“, on sám je ilustrativním příkladem, který dokládá, jak v mocenském diskursu běžně dochází k „splétání“ a „zvratnosti“ (chiasma) moci a její podstatou je „dotek“ moci, který má formu prstu rukavice, který se obrací do sebe: „My pomůžeme Vám, vy pomůžete nám“.
K. Gott byl pro Husákův režim důležitý právě svým symbolickým kulturním kapitálem, který stvrzoval hodnoty vládnoucích a mocných v tehdejší společnosti.
Navíc tím, že dodnes vychází z předpokladu existence absolutně čistého umění a absolutně čisté politiky a tím je mu politický smysl jeho vlastního angažování skryt.
V dobách normalizace, když byli moji redakční kolegové z undergroundového časopisu VOKNO, František Stárek – Čunas a I. M. Jirous – Magor ve vězení, vytiskl jsem s pár přáteli další číslo tohoto subkulturního podzemního časopisu, které mělo příznačný podtitul: „časopis pro druhou a jinou kulturu“.
„První kultura“ byla v undergroundu definována jako kultura establishmentu, která stvrzovala hodnoty vládnoucích a mocných a byla, jak napsal ve „Zprávě o třetím českém hudebním obrození“ I. M. Jirous – Magor, konzumní společností přijímána stejně jako „nové karosérie automobilů“. H. Marcuse příznivec subverzivní kontrakultury šedesátých let 20. století, definoval takovou kulturu jako „afirmativní“.
Jak je známo, underground nebyl nějakým uměleckým směrem, nešlo mu ani o veřejnou morálku, ale byl „duchovním postojem čestného umělce, reagujícího na odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti“, kterou v Husákově režimu příkladným způsobem zosobňovala právě pop-normalizační ikona K. Gotta.
Historický význam undergroundu spočíval právě v tom, že demytologizoval normalizační kulturu, která budila jenom zdání, že je nedějinná a nepolitická. Proto i represe proti undergroundu, včetně soudních politických procesů byly režimem motivované nikoliv tím, že by ohrožoval společenskou morálku a socialistickou kulturu, ale protože zpochybňoval samotnou moc – její mytologickou masku.
Ačkoliv dnes už „první“ nebo „afirmativní“ kultura ztratila většinu tehdejších mocenských privilegií, její život je prodlužován konvergencí s produkcí globální politické kultury, která funguje taky jako „stroj času“, kde se nic „neděje“, protože základní struktura dějin a osob je obdobně neměnná. Jejím intelektuálně politickým výrazem je i fukuyamovská neoliberální vize „konce dějin“. A protože je i tato vize dějin neměnná, je post-normalizační, a jako taková odzrcadluje pokračující odlidštění a zkurvení hodnot ve společnosti.
A tak dvacet let po pádu komunismu je „afirmativní kultura“ stále živou dějinnou skutečností a to nikoliv pro své estetické a kulturní kvality, ale proto, že stále snaží být součástí dějin jako Velkého zapomnění – tedy určitého způsobu nedějinného či protidějinného myšlení, založeného na mytickém pojetí času a i osob, které ztělesňuje nejen dávný dopis Husákovi, ale i současné Právo.

Mirek Vodrážka – bývalý redaktor undergroundového časopisu VOKNO a nezávislý novinář